Největší nožíř, který nožířem nebyl

Ignaz Rösler

Když se 1. srpna 1765 v severočeských Mikulášovicích narodil v rodině Röslerů syn Ignaz, nikoho nenapadlo, že právě on bude považován za zakladatele nožířského řemesla v severních Čechách a že dokonce díky nožům dosáhne povýšení do šlechtického stavu.

Vyučil se kupcem, chvilku pobýval ve Vídni a živil se prodejem všeho možného. Ovšem příliš úspěšný nebyl. Možná za to mohla i jeho povaha, protože byl sice odvážný, ale také zároveň zbrklý a docela konfliktní člověk, který když se rozhodl, tak nebral příliš ohledy na to, co si myslí jeho okolí nebo obchodní partneři.

Když mu bylo necelých třicet let, rozhodl se, že ke svým obchodním aktivitám, kam patřila výroba stuh, prodej dřeva, obilí nebo dovoz kořalky z Polska, přidá ještě broušení a výrobu nožů a skalpelů. Sice řemeslu příliš nerozuměl, ale najal si na to lidi – brusiče, a začal vyrábět.

Hodně mu pomohl kovářský mistr Anton Weber, který na rozdíl od něj neměl obchodního ducha, ale zase věděl, jak nože vyrobit. A i díky němu se Ignaz na trhu s noži prosadil. A byl dokonce tak úspěšný, že v době napoleonských válek mohl ze svých prostředků financovat setninu 5. zeměbraneckého pluku, které sám v hodnosti nadporučíka velel.

To již firma sídlila v jeho rodných Mikulášovicích, kde dříve vlastnil se společníkem Jacobem Liesnerem továrnu na výrobu stuh. Ovšem když se s ním ve zlém rozešel, vykoupil jeho podíl a místo stuh začal vyrábět nože, hlavničky k dýmkám, pilníky, srpy, kosy i váčky na tabák. V roce 1811 měla kolem stovky zaměstnanců, za necelých deset let poté už dvojnásobek a vlastně celé Mikulášovice se nějakým způsobem na výrobě podílely.

Když Mikulášovická továrna zřídila pobočky v Brně a ve Vídni a začala ohrožovat zavedené vídeňské nožíře, musel Ignaz čelit jejich intrikám, které ho měly vyštvat z trhu. Ale díky svým kontaktům i obchodní tvrdosti vše zvládl a ustál.

A tak nakonec v roce 1819 byl povýšen do šlechtického stavu a dostal titul „Edler von Ehrenstahl”. Žel, neměl přímé dědice, protože jeho děti zemřely v mládí, a tak svoji továrnu předal svému synovci Josefu Emanuuelovi Fischerovi, kterému  jako společníky určil další synovce Franze Fischera, Josefa Röslera a Aloise Röslera.

A i když závěr jeho života byl smutný, protože díky prodělané mrtvici již nebyl úplně duševně zdráv,   rodinná firma i po jeho smrti pokračovala a rozvíjela se.

A jeho příběh ukazuje, že k tomu, aby se člověk mohl stát největším českým nožířem, není třeba nožům po technické stránce příliš rozumět, ale je zapotřebí rozumět jednak lidem, kteří je kupují, ale tak i těm. kteří je vyrábějí. A potom již jenom stačí oba dva tyto světy správně obchodně propojit dohromady a o toto propojení pečovat a chránit ho.

1 Comment

Comments are closed.