Qou vadis výstavy nožů (1)

Přinášíme vám článek doc. Michala Černého, který kriticky reflektuje české výstavy nožů. Byl napsán již v roce 2013, ale domníváme se, že je stále aktuální. Vzhledem k dálce textu článek uveřejníme na tři pokračování.

Po návštěvě významné výstavy nožů s podtextem prodejní jsem tak nějak uvízl v síti myšlenek, jež byla utkaná ze slov PROČ. Nemohu pochopit, proč se neustále konají výstavy nožů z obou sfér výroby, tzn. průmyslové a ruční najednou? Ty tam jsou doby, kdy návštěvníci z takové výstavy odcházeli domů nejen s hřejivým pocitem z prožitého estetického dojmu, ale mnohdy i s památkou nemalé hodnoty v záňadří. Ano, u srdce si hřáli krásný kus kovářské, brusičské a kdoví ještě jaké umělecké práce. Silně nenasycený trh s chladnou krásou měl v té době sílu. Ta spočívala v entuziasmu nadšence vzít větší obolus naškudlených korunek, tak zvaných českých a vyměnit je za krásu nevídanou. Za ručně kovaný skvost. Viděl jsem již mnoho (tisíce!) ručních prací a na každém zanechá stopy to, co je mistru nejbližší. Porovnám-li ruční práce na zakázku od mistrů ze Seki Japan, dílo mistra, který jako první začal vyrábět Clad steel i nože od takových mistrů jako Al Mar, Gill Hiben, Kitt Rae a stovky dalších, je až k neuvěření, že v porevolučním kvasu v oblasti ručně kovaných (pozor ne ručně vyráběných!) u mne zanechal nejhlubší stopu skromný námořník, umělec od dřeva (není vyučený nožíř) pan Otakar Pok z Plzně. Řekněte, není to krása? V roce 2004 se jako první a jediný Čech stal členem nejprestižnější americké nožířské asociace The Knifemakers’s Guild (www.knifemakersguild.com).

Ne, nedělám mu reklamu. (Slovo reklama u mne vyvolává kopřivku!). I pan Pok musí prodávat sériově vyráběné kapesní i pevné nože od známých světových firem – Al Mar, Benchmade, Boker, Browning, Cold Steel, CRKT, Dark Ops, DMT, Dovo, Dreizack-Wüsthof ze Solingenu, Emerson, Fiskars, Gerber, Iisakki, Jaguar, Kabar, Kai, KDS, Leatherman, Lone Wolf, Manart, Marttiini, Maserin, Masters of Defense, Mikov, Muela, Rostex, Smith&Wesson, SOG, Spyderco, Victorinox, Viper, Walther, Wenger a jiné. Musí uživit podnik. Dnes na výstavy v ČR téměř nejezdí. Pracuje na zakázky pro zahraničí. Poptávka z ČR se postupně vytratila. Trh se zasytil. Je krize.
Tady jde ale ještě o něco jiné. Dnes je v této republice mnoho nožířů. Jejich práce jsou rovněž výborné, ale, právě to ALE leží jako druhý stín, v síti myšlenek. Nepřicházejí s nabídkou poněkud pozdě? Pokud jsou mezi nimi nadšenci, kteří se svými výrobky živí a prvotní je radost z produktu, prosím, ale větší část si jen stěžuje na obtížnost řemesla. Jak ukázal příspěvek na stránkách www.Noze-Nuz.comHallam Tracker: Když dva dělají totéž, a když, z tolika oslovených, jen pár nožířů zareagovalo a to ještě s různou výslednou odezvou na přesný nákres požadovaného nože, je zřejmé, že zde platí, že kdo se dal na vojnu musí bojovat a ne si stěžovat. Ovšem slyšet na výstavě: „…tak co, už jsi něco prodal? Ne. A ty? Taky ne. No chtělo by to aspoň jeden kousek“, tak to je smutné!

Další stinnou stránkou je nedostatek fantazie. Je zřejmé, že modifikovaný „klasický“ tvar čepele je s malými alternacemi omílán stále dokola. A tak se každý spoléhá, že jej nikdo pro těch pár převzatých oficielních tvarů u čepele nebude popotahovat. Například tzv. čepel s dírou (Spyderco), kolikrát ta již s malými obměnami byla u zavíracích nožů použita. Zatím to prošlo. Prochází i kopie pana Oniena, Morana a dalších slavných návrhářů (seznam všech je na Google!). Proč tyto tvary nepoužít, když jsou naprosto vyhovující pro práci s nožem a právě posledně jmenovaný Spyderco Moran Drop Point je dokonalou ukázkou ergonomie, materiálu, hmotnosti a řezných vlastností pevného nože. (A navíc je vyroben v Japonsku!).

Ztratit se v džungli, tak mimo mačety, lana a škrtadla bych ani jiný nástroj nepotřeboval. Je zde i mnoho dalších (Fallkniven, Marttiini, Kelam), kteří jsou bezděčně kopírováni. Kopírující ví, že návrhy vychází z praxe. Zkuste „sundat deku“ z pár sobů nožem, který má kilovou hmotnost. To je právě cesta do pekla, protože do módy přišel damašek a ten, aby vynikl svojí vrstevnatostí, je příčinou tlustých a tím i těžkých čepelí. Proč? Nemusí mít čepel 256 či jako sendvič 257 vrstev. Mcusta dělá 33 a věřte, že nad jejich čepele není. A proč se všichni vyhýbají sendvičům – San Mai III? Asi proto, že tak kvalitní „sendvič“, jako velké firmy to prostě nikdo nezvládne. Zvládne-li, tak se štěstím. Člověk není stroj. Nezkove dokonale takovou plochu.

Největší a nejmenší sendvič od Fallknivenu (SGPS a VG 10). Jistě jsou i větší (Cold Steel San Mai Trail Master Bowie), ale ty jsou rovněž dělané v Japonsku. Nebyla na nich sice vykonávána zkouška materiálu jako na „damaškových“ ocelích (viz. www.Noze-Nuz.comVybrané vlastnosti vrstvených ocelí), které ukázaly nedokonalosti svarů jednotlivých vrstev při ohybu. Nevím, doslechl jsem se, že při opravdu drsném páčení se sendvič taky rozjede. To se ale přece s nožem nedělá! Jen v přímém ohrožení života a i to by si mněl každý rozmyslet. Přijde o něj! O záchranu.

(Pokračování příště)

doc. Ing. Michal Černý, CSc.