Tvrdost nožířských ocelích

Kvalita nože je závislá na spoustě faktorů – zejména ale na jeho konstrukci a použitém materiálu. Ten pro nůž (samozřejmě hlavně pro jeho ostří) musí být dostatečně tvrdý, ale také houževnatý. Pojem tvrdost není třeba vysvětlovat, pojem houževnatost pak znamená, jak je nůž odolný proti plastické a elastické deformaci.

Obou požadovaných vlastností materiálu se dosahuje změnou chemického složení oceli, způsobem, jak jsou její výchozí suroviny taveny, jak je ocel kována, případně válcována, jak je dále tepelně zpracovávána (kalena a popouštěna) a tak dále.

Tvrdost materiálů se dá měřit různým způsobem, například podle švédského inženýra Brinella, ovšem pro nože se nejčastěji používá měření podle Rockwella. Brinellova zkouška (spočívá ve vtlačování ocelové nebo karbidové kuličky do zkoušeného materiálu a označuje se HB) je totiž vhodná hlavně pro měkčí a středně tvrdé materiály.

Na ty tvrdší pak používáme zkoušku podle Rockwela označenou písmenem C (protože i podle Rockwella můžeme testovat materiály měkké a středně tvrdé zkouškami A a B, které ale také nejsou na nože vhodné). Ta probíhá tak, že se do materiálu vtlačuje diamantový kužel silou 1471 N, a pak se změří hloubka vtisku. Výsledek je udáván společně se zkratkou HRC, proto například čteme, že nůž má tvrdost 55 HRC

rock2

Ne vždy je ale velká tvrdost nože žádoucí, někdy je i zbytečná. Navíc se také pokaždé nemusí dařit sladit velkou tvrost s velkou houževnatostí. Proto samotný vysoký ukazatel tvrdosti (např HRC 60) ještě nemusí znamenat, že nůž je opravdu kvalitní a hodně vydrží.